Jak jste začínal v politice?
S politikou jsem začínal v Občanském fóru, na počátku devadesátých let jsem dělal manažera pro oblast Českých Budějovic a později jsem byl předseda místní privatizační komise. Po volbách v roce 1994 jsem se už jako člen ODS stal náměstkem primátora se zodpovědností za majetek města a finance a tuto pozici jsem zastával až do roku 2002.

Ve vaší kompetenci byl i vodárenský majetek. Jak byl tehdy spravován?
Infrastrukturní majetek byl vložen do Sdružení obcí a měst Jihočeského kraje a vytvořila se akciovka, která se v prvních letech o majetek starala. Následně se většina obcí rozhodla majetek vyjmout a museli jsme tak začít řešit, kdo a jak se o něj má starat. Jako první jsme zvažovali městské Technické služby.

Co vás v té době ovlivnilo? Kde jste se inspirovali?
Vždycky jsem říkal, že je lepší zkopírovat něco, co jinde dobře funguje, než to špatně vyvíjet doma. V té době jsem měl možnost mluvit s náměstkem vídeňského primátora. Rakousko pro nás bylo logickou volbou, je nám blízko dopravně i mentalitou. Vídeň je navíc známá svým rozsahem městských společností – vlastní a provozuje elektrárnu, vodárnu i spalovnu. Rakouský kolega byl ale upřímný a sdělil mi, že nám tak trochu závidí možnost uspořádat vztahy jinak. Podle jeho názoru městské firmy ve Vídni narazily na výkonnostní strop a on nemá žádnou možnost s tím něco dělat.

Co bylo hlavním problémem vídeňských městských společností?
Jako u většiny městských firem šlo o ztrátu motivace. Městská společnost má zajištěný trh. Má lokální monopol, do kterého nikdo jiný nemůže vstoupit, a tak logicky upadá motivace vedení dělat něco navíc, rozvíjet se a hledat další obchodní příležitosti.

Jak v té době hospodařily městské Technické služby?
Byla to příspěvková organizace, která ročně spotřebovala 250 milionů korun. Technické služby měly deset středisek od pohřebnictví po veřejnou zeleň, správu komunikací či deratizaci. Když budu upřímný, od samého počátku jsme tušili, že tam není všechno v pořádku a finance jsou vynakládány neekonomicky. Účetní evidence byla v zoufalém stavu. Bylo jasné, že musíme hospodaření Technických služeb prověřit, což dopadlo podáním několika trestních oznámení. Několikrát jsme i vyměnili ředitele, ale bohužel bez zjevného výsledku. Pokušení managementu bylo vždycky větší než loajalita k městu.

Kolikrát jste vyměnil ředitele?
Pokud si dobře pamatuju, tak čtyřikrát. Nakonec převládl názor, že bude efektivnější najmout externí odbornou firmu. Zahraniční firmy jako Anglian Water měly zájem majetek odkoupit, my jsme se ale rozhodli hledat jen provozní společnost. V roce 1996 jsme vyhlásili výběrové řízení, do jehož finále se dostaly původní Jihočeské vodovody a kanalizace a nově vytvořená 1.JVS. Druhá jmenovaná navrhla pro město vyváženou smlouvu i lepší finanční podmínky, a proto vyhrála.

Co jste udělali jako první?
První nájemné činilo 30 milionů korun a hned jsme vytipovali ulice, které byly v nejhorším stavu, a ty jsme rekonstruovali. Nájemné od provozovatele se pak v souladu se smlouvou a narůstajícími investicemi zvyšovalo.

Jaké byly v té době ztráty vody?
Po prvním roce byly ztráty 47 procent. Všem nám bylo jasné, že to musíme změnit, a proto jsme vytvořili program obnovy vodohospodářského majetku s ročním rozpočtem 120 milionů korun. Až do roku 2002 jsme pak do obnovy tuto částku skutečně investovali. Část vždy tvořilo nájemné a zbytek byl pokryt z rozpočtu města.

Navyšovali jste cenu vody?
Investice se do ceny vody samozřejmě musely formou odpisů promítnout. Nebyl to ale zásadní nárůst, pohybovali jsme se zhruba na českém průměru.

Čerpali jste dotace?
Evropské dotace na obnovu vodohospodářského majetku jsme nečerpali. Z evropských fondů jsme opravovali chodníky a veřejné prostranství ve starých částech města, vodovody a kanalizace jsme ale financovali ze svého.

Plní město stále závazek obnovy? Jaké jsou aktuální ztráty vody?
Dnes už město závazek z programu obnovy neplní, nemá to ale fatální dopad na stav infrastruktury. Masivní část obnovy majetku už totiž proběhla. Ztráty se dnes pohybují zhruba mezi 10 až 15 procenty.

Jak jste ve smlouvě nastavili odměnu provozovateli?
S externí firmou přišel také jiný pohled na vodárenskou správu. Provozovatel navrhl smlouvu, ve které měl stanovený maximální zisk ve výši deseti procent. Absolutní hodnotu zisku ale určuje město tak, že schvaluje cenu vodného a stočného. Už dříve jsem zachytil článek, kde byl uveden zisk vodohospodářských firem v Německu v obdobné či mírně vyšší míře. Německo je přitom stabilizovaná ekonomika, u nás se naopak muselo hodně investovat. Věděli jsme, že pokud chceme, aby byla provozní firma profesionální, musí mít prostředky na investice do nové techniky a ty se u provozovatele nedají financovat z ničeho jiného než ze zisku.

S novou smlouvou pak přišla také možnost kontrolovat hospodaření provozovatele. Auditor města má v Českých Budějovicích možnost kontrolovat všechno, co se týká vodohospodářského majetku města. Provozovatel vede účetnictví na samostatných analytických účtech.

Město má tedy podobnou kontrolu, jakou by mělo nad veřejnou společností.
Přesně tak. Do všeho, co se týkalo vodohospodářského majetku města, jsme viděli. Na straně soukromého provozovatele nad tím nebyla žádná diskuze. Brali to jako samozřejmost, na kterou má město právo.

V Hradci má město podíl v provozní společnosti. Neuvažovali jste o tom?
Neuvažovali, protože s tím na vás padá také část odpovědnosti za provozní společnost a jste ve schizofrenním postavení. Jako politik máte hájit zájmy města a zároveň jako podílník byste měl chtít, aby společnost dosahovala co největší zisk. Do této situace jsme se nechtěli dostat.

Zažili jste i „krušné“ okamžiky?
Určitě při povodních v roce 2002. Ocenili jsme, jak se provozní společnost zapojila do čerpání vody ze sklepů a při dalších odklízecích pracích, ale hlavně se potvrdilo, že obnova infrastruktury byla provedena opravdu řádně – nikde se nezbortil kanál, nepropadla se ulice, nemuseli jsme omezovat dodávky vody. Po celou dobu jsme byli schopni město odkanalizovat. Vodovodní a kanalizační sítě vydržely i povodně, které byly označeny jako „tisícileté“.