Lyžařské areály mají sněhu málo nebo moc. A teď jim ještě hrozí, že na výrobu toho umělého jim bude chybět voda.

Přesto, že pár dnů sněžilo až moc, leckterým areálům to nepomohlo. Spíš přívaly mokrého a těžkého "materiálu" nezvládají zpracovat. A pokud se oteplí, zase jim začne tát. Potřebují ho tak přikrýt vrstvou umělého. Což může být čím dál těžší.
Už loni začalo ministerstvo zemědělství zvažovat zrušení výjimky, podle níž skiareály neplatí za vodu z řek a povrchových zdrojů stejně jako jiní odběratelé. Tím, že odebírají velké množství v krátké době, totiž klesá šokově hladina vodních toků. Jedno sněžné dělo za minutu odebere zhruba tolik, co jeden až pět lidí za celý den. Šoky a promrzání obnažených koryt odnášejí jak živočichové, tak rostliny.

Letos to vypadá, že možná někde ani nebude co odebírat. Po dlouhém období sucha jsou hladiny nízko. Areály budují nádrže, v nichž si vytvářejí rezervy. Nakupují také techniku na měření výšky sněhu. Aby nemusely "stříkat" všude, ale jen tam, kde je to nutné. To vše ale stojí peníze a pomáhá jen částečně.

Kdyby skutečně začaly ještě k tomu za vodu platit kolem pětikoruny za kubík (což odpovídá běžným poplatkům), přibyly by jim další náklady. Odhady říkají, že velký areál za rok odebere až sto tisíc kubíků. Tedy půl milionu korun.

Zkusme popustit uzdu fantazii. Co když voda bude nakonec jen ve veřejné síti? Jeden zasněžený hektar prý spolkne 1500 kubíků. Kdyby areály platily jen vodné bez stočného, při průměrných cenách bez DPH mezi 35 až 45 korun za kubík by za tento hektar "utratily" okolo 50 až 70 tisíc korun.

Možná vám to nepřijde moc. Ale ono se zpravidla zasněžuje opakovaně. A jestliže se hovoří o 100 tisících kubíků za rok u velkého areálu, bavíme se o 3,5 až 4,7 milionu korun. Za celý lyžařský sektor podle odhadů o celkové spotřebě vody 100 až 140 milionů korun.

Jasně, je to jen fantazie. Ani ne tak proto, že chlór obsažený v pitné vodě je toxický. A že má teplotu tání -101,5 °C. Je ho ve vodě jen maloučko, jinak bychom ji nemohli pít. Ale těžko si představit, jak se velké areály s potřebnými průtoky připojují na sítě bez dlouhých řízení a povolení, s nemalými náklady.

Ukazuje to ale na jeden paradox. Pitná voda není dražší než povrchová, protože by byla vzácná. Její cena odráží náklady. Především na údržbu sítí, méně na čištění, dopravu, eventuálně cena zahrnuje i zisk. Jinak je jí až na výjimky ve veřejných sítích dost. Zvláště tam, kde hospodaří velké celky.

Nedostatek vody je v přírodě. V důsledku změny klimatu, ale hlavně devastace krajiny. Proto musí boj o vodu začít tam. Ne v zastupitelstvech měst a obcí. Ale na ministerstvech zemědělství a životního prostředí.
Autor je ekonom a publicista.      

Původní text naleznete zde.