Trochu sprchlo. Někde víc než trochu. Přesto máme sucho. Ale protože my rádi vždy něco extra, tak máme dokonce sucha dvě. Jsou rozdílná a každé bude potřebovat částečně i jiná řešení.

Jedna věc je totiž sucho z hlediska zemědělství a druhá z hlediska zásobování pitnou vodou. V médiích se mezi nimi často nerozlišuje. Ale mělo by. Zemědělci už nedostatkem dešťů trpí více než citelně. Zatímco z hlediska pitné vody je třeba spíše zvednout prst, aby zítra nebylo pozdě.

Sucho zemědělců vs. pitná voda

Zemědělci jsou nejen postiženými, ale částečně i viníky současné situace. My, konzumenti pitné vody (tedy převážně občané této země), jsme stejně jako leckteří (ne všichni) majitelé a provozovatelé vodovodů naopak v lecčems pomohli k lepšímu. Stačí dvě čísla. 1. Spotřeba pitné vody na obyvatele u nás od konce 80. let klesla téměř o polovinu! Ze 170 litrů na osobu na den na současných ani ne 90 litrů.

2. Ztráty z vodovodů například v Praze dle Pražských vodovodů a kanalizací VK poklesly za posledních 20 let o více než dvě třetiny, na dnešních 15 procent. Na podobné úrovni jsou i průměrné ztráty v celé republice. Přičemž například bohatí a vyspělí Norové uvádějí, že u nich se tento údaj pohybuje v různých regionech od 20 do 50 procent. I když musíme uznat, že tam mají část roku horší klimatické podmínky.
Ztráty z vodovodů například v Praze dle Pražských vodovodů a kanalizací VK poklesly za posledních 20 let o více než dvě třetiny, na dnešních 15 procent.

Hovoříme-li o suchých létech, je dobré si dnešní srážky porovnat s minulostí. A ejhle – ono zas tak málo neprší. Pokud se nebudeme dívat zrovna na extrémně suchý rok 2015, pak jsme ve srovnání s léty 1960 až 1990 většinou na 90 a více procentech dlouhodobého průměru. V čem je tedy problém?

Zaprvé srážky jsou dnes mnohem méně rovnoměrné. A to jak z hlediska území, tak z hlediska rozložení během roku. A když měsíc nespadne ani kapka, přívalové lijáky mohou leda tak způsobit povodně, ale nepomohou zemědělcům, ani nedokážou doplnit stav spodních vod. A ještě vytvoří v řekách stresové situace.

Zadruhé jsou zde známé a tolik diskutované jevy – velká vedra a s nimi spojené rychlejší odpařování, vysoušení mokřadů, osazování lesů monokulturami smrku, narovnávání vodních toků, úbytek zemědělské půdy, její eroze v důsledku používání těžké techniky, pěstování širokořádkových plodin… To vše způsobuje, že krajina dnes mnohem hůře než dříve vodu zadržuje.
Zatím jsme na tom v mezinárodním srovnání kvality pitné vody dobře. Ale nároky porostou a zátěž z chemikálií, léků a snižování stavů v řekách také.

Šoky nepodporují kvalitu

To je přesně to místo, kde se obě zmíněná sucha prolínají. Protože vyschlá krajina se hůře vyrovnává s tím, když neprší. A zároveň klesají stavy podzemních vod. Zeptejte se majitelů studní. Stavy v řekách kolísají a vytvářejí tak stresové situace pro úpravny, protože v nich najednou výrazně rostou koncentrace škodlivin. Kdyby nic jiného – nový návrh evropské směrnice pro pitnou vodu, zveřejněný letos v únoru, tlačí na zpřísnění limitů a rozšíření seznamů škodlivin o nové prvky.

Zatím jsme na tom v mezinárodním srovnání kvality pitné vody dobře. Ale nároky porostou a zátěž z chemikálií, léků a snižování stavů v řekách také.

O tom, jak se betonování a další moderní vymoženosti podílely na současném stavu, už se napsalo hodně. Stejně jako co by se mělo udělat. Měl bych ale jednu poznámku. Zemědělcům nemůžeme jejich počínání zas až tolik vyčítat. Jen se snaží přežít. Ale pokud existuje plán na záchranný fond pro případ sucha – co kdybychom výplaty z něj podmínili udržitelným způsobem hospodaření?

A jak jsme na tom s pitnou vodou? Napíše-li někdo, že problémy nehrozí, někdo další se pěkně vytočí. Třeba ten, kdo žije ve vesnici, která je už teď závislá na dovozu z cisteren.

Existují místa, kde se nesmí napouštět bazény, kropit zahrady nebo tam dokonce musí vodu rozvážet. Pravděpodobně jde většinou o městečka a vesnice závislé na mělkých zdrojích podzemí vody. Nebo na její dopravě odjinud, přičemž ta úplně nefunguje.

Projevuje se tady atomizace systému, rozdrobené vlastnictví vodovodní a kanalizační infrastruktury. Chceme-li mít pitné vody dostatek i v odlehlých či jinak specifických lokalitách, budeme se muset v řadě případů dopracovat k tomu, že ji tam bude třeba odněkud přivést. A na to musí fungovat infrastruktura přes hranice obcí a regionů.

Z povrchu i ze země

Dlouhodobě u nás veřejné sítě čerpají vodu z povrchových zdrojů zhruba ve stejném rozsahu jako z podzemních. Vrty velkých odběratelů jsou hlubší než těch lokálních. V přehradách se nachází podle vyjádření ministra pro životní prostředí Richarda Brabce vody na několik let. Při fungující infrastruktuře by nám podle odborníků mělo 600 až 800 milimetrů srážek ročně bohatě stačit.

Na dešti jsme závislí, protože do naší země žádná velká řeka nepřitéká. Naopak, všechny míří pryč. Na internetu se uvádí, že průměrný průtok Labe na hranici s Německem je okolo 300 kubických metrů za sekundu. Tedy 300 tisíc litrů. To je průměrná spotřeba průměrného obyvatele za 9 let. Za nějakých osm vteřin na celý život. Za jeden průměrný rok 4 miliony životů.

Samozřejmě nelze všechnu tuto vodu zadržet. Ani její většinu. Avšak lze usilovat o to, aby v období dešťů průtoky brutálně nestoupaly a voda nemizela za hranicemi. Aby se místo toho vsakovala do půdy. Pomocí polderů, rybníků, mokřadů… Možná i přehrad.

Je to jeden z velkých úkolů nikoliv už pro budoucnost, ale pro dnešek. Změny v přírodě, které nenastanou ze dne na den, ale musí se s nimi začít, mají větší smysl než zachytávání vody v domácích nádržích. Protože tam šetří spotřebu, jen když prší a možná pár dnů poté. Zahrádkářům fandím, ať to dělají. Ale systém potřebuje víc.
Změny v přírodě, které nenastanou ze dne na den, ale musí se s nimi začít, mají větší smysl než zachytávání vody v domácích nádržích.

Co třeba zrušit výjimky? Víte například, že v České republice se v čistírnách odpadních vod vyčistí zhruba dvojnásobek vody, než kolik se odebere z vodovodní sítě? Ne, kupované nápoje za to nemohou. Zdaleka největší díl spotřeby v domácnostech připadá na osobní hygienu. Ten nadbytek odpadní vody pochází z průmyslových podniků napojených na veřejný kanalizační systém a zvyšuje jej také dešťová voda z veřejných prostranství, hlavně komunikací. A víte, že třeba majitelé silnic a dálnic za tuto odpadní vodu neplatí? Mají výjimku ze zákona. Takže její putování kanalizací i čištění platíme my ostatní.

Kdybychom její „zpracování“ zpoplatnili, mohlo by to nejen zlevnit vodné a stočné. Také by to motivovalo provozovatele, aby místo placení poplatků odváděli dešťovou vodu do recipientů, kde by se vsakovala do půdy.

Především je však nutné, aby infrastruktura rozvádějící pitnou vodu fungovala napříč regiony. Voda musí být přenositelná, obrazně řečeno od hranic k hranicím. Pokud je jí někde dostatek a jinde naopak, musí existovat možnost, jak životodárnou tekutinu z místa do místa dopravit.

I již zmiňovaná evropská směrnice jako jednu ze zásad uvádí, že přístup k vodě musí mít i zranitelné a okrajové skupiny obyvatel. Zřejmě se tím myslí spíše sociálně vyloučené. Ale není to snad podobné, pokud někdo žije v místě, které je málo obsazené a na údržbu infrastruktury se tam výběrem vodného a stočného vydělá těžko? Ono totiž na vodě je nejdražší právě údržba a provoz sítí. Čištění a úprava pitné vody představuje menší část nákladů.

Infrastruktura napříč regiony

Po roce 1989 došlo k rozdělení příslušné infrastruktury na lokální společnosti ovládané městy a obcemi. Tato struktura v drtivé většina přežívá do dneška. Někde se municipality sdružily do větších celků, jinde se o vše stará jediné město či jediná obec. Privatizovalo se provozování sítí a prodej vody, zpravidla na konkrétní dobu, za konkrétní cenu a s pronájmem. „Trubky“ se prodaly jen výjimečně.
Privatizovalo se provozování sítí a prodej vody, zpravidla na konkrétní dobu, za konkrétní cenu a s pronájmem. „Trubky“ se prodaly jen výjimečně.

Co z toho vyplývá? Pokud potřebujete průchozí trasu dlouhou desítky či stovky kilometrů, pak stačí, aby na jednom úseku majitel neměl prostředky na obnovu. A trasa se může stát neprůchodnou.

Co s tím? Ač se nám to slovo stále více zajídá, asi nezbude než dotovat. Nechceme-li, aby si stát vzal toto „železo“ zpět pod sebe. Když na jednom místě do něj investovali, a jinde ne. Třeba za populistického udržování nízkých cen. Nebo prostě proto, že mají na pomyslný metr potrubí strašně málo uživatelů. A tak si na rekonstrukce nevydělají.

Čas od času se v souvislosti s pitnou vodou objevuje výraz vodní blahobyt. Zatím jsme na tom docela dobře. To není vtip. Ale je čas začít se připravovat na změny podmínek. Jak výkyvy v počasí, tak stále stoupající konzumaci léků, jejichž stopy končí v odpadech, apod. Dříve či později se to promítne do cen vody.

Stát bude muset rozhodnout, co udělat pro to, abychom na to byli připraveni. Obce, města, vyšší samosprávné celky ani provozovatelé sítí za něj tuto otázku nevyřeší. Ale zase za to dostanou hezky vynadáno.
Stát bude muset rozhodnout, co udělat pro to, abychom na to byli připraveni. Obce, města, vyšší samosprávné celky ani provozovatelé sítí za něj tuto otázku nevyřeší. Ale zase za to dostanou hezky vynadáno.
Jan Ferenc ekonom a publicista