Od 1. října 2017 platí Táboráci pevnou složku ceny 2 084,- Kč za rok a k tomu za každý kubík 92,71 Kč (vše koncová cena, tedy s DPH). Jednoduchým cvičením v trojčlence (2. stupeň základní školy) dospějeme k tomu, že 115 Kč stojí kubík právě tehdy, když na jeden vodoměr připadne roční spotřeba cca 93 m³. To je průměrná spotřeba dvou a půl obyvatele.

Ano, žije-li dvoučlenná domácnost v luxusu rodinného domku, zaplatí skutečně 115 korun, ba i o něco více. Průměrný obyvatel, který se o rodinný domek dělí s ostatními velkoryseji nebo který bydlí v bytovém domě, zaplatí rozhodně méně. Při roční potřebě 178,12 m³ (modelová, „průměrná“ německá domácnost - za chvíli bude jasné, proč právě ona), nám vyjde podobnou trojčlenkou cena 104,41. Řekněme tedy, že to první tvrzení je nanejvýše polopravda, spíše ale čtvrtpravda.

Pohledem do výběru z cen vodného a stočného na stránkách sdružení SOVAK ihned zjistíme, že více než 105 Kč/m³ platí leckde a že dokonce někde platí i 122. Tvrzení, že cena v Táboře je nejvyšší v republice, už tedy v sobě pravdy nemá zbla.

S tvrzení třetím je to složitější. V různých státech je cena různě konstruovaná a bez důkladnějšího pátrání není vždy jasné, co vlastně zahrnuje. V Dánsku naštěstí máme spolehlivý a úplný zdroj ve sdružení DANVA (DAnsk VAnd, neboli Dánská voda); u něj věrohodně dohledáme i strukturu ceny.

O tom, že voda bude v Kodani skutečně dražší než v Táboře, jsem moc nepochyboval, ale nevěřil jsem, že by byla nejdražší v Evropě. Zapátral jsem tedy namátkou po věrohodných podkladech odjinud - a ejhle, v Německu existuje organizace zvaná Haus & Grund. Ta si dala tu práci, že vyčíslila ceny stočného ve stovce největších německých měst. Aby dostala srovnatelnou bází pro rozpočet pevné a pohyblivé složky ceny (tedy „paušálu“ a „ceny za kubík“), použila onen výše zmíněný standard. V jeho předpokladech je započtena i odvodňovaná plocha pro platby za odvod srážkových vod. Ano, to, co u nás aktivisté nazývají „daň z deště“ a čehož původ vidí v ziskuchtivosti „koncernů“, je i jinde ve světě normální technickou kategorií. Rozdíl je v tom, že v Německu každý jasně platí za vodu ze své střechy, u nás občané zdánlivě neplatí nic, ve skutečnosti ale platí i za srážkovou vodu z veřejných komunikací či drážních pozemků, ale také např. ze zoologických zahrad. To vše je i v Táboře; kdyby tedy Táboráci nemuseli platit za stát, mohli by to skutečně mít levnější.

Vodné v obou zemích obvykle inkasuje jiná firma než stočné, dá se však jednotlivě dohledat. Jeho struktura je zpravidla jasnější než u stočného a v jeho přepočtu tedy není nic zvlášť nejasného.

Nuže, jak tedy vychází srovnání?

V Táboře zaplatí ona modelová domácnost za vše (včetně toho, co nuceně platí za stát) ročně 18 598 Kč, v Břeclavi či v Mladé Boleslavi zhruba o dvě tisícovky méně, ale třeba ve Frýdlantu o sto padesát a v Turnově o sto korun více, Technické služby Rudná si pak řeknou o 19 850 Kč.

Občan Kodaně za to samé zaplatí 25 010 Kč, jeho krajan v přibližně padesátitisícové aglomeraci Frederikshavn pak ale 42 228 Kč.

A jak je to v Německu? Mnichov 19 886, Ingolstadt skoro nachlup to samé, Hamburk 24 915, Berlín 26 907, Essen 31 232, Bremerhaven 28 806; měst, kde to stojí více než v Kodani, je celá řada.

Nemá smysl pátrat dále. Podtrženo, sečteno: televize (opět) lže, jak když tiskne. Že je taková práce baví...

P. S. Napadlo mě, že místo „jak když tiskne“ by se dalo říkat „jak když na kameru natočí“. Ale to by z toho tištěná média nespravedlivě utekla. A o tom zas někdy příště.


Původní text, kde můžete také zvýšit karmu, naleznete zde.